Výstavy na Slovensku

Trampoty na Slovensku – aneb Původ českých přísloví

4. 6. 2010 – Celostátní výstava psů v Senci

obrázek

Do Sence, oblíbeného města Marie Terezie, jsme dorazili v dopoledních hodinách. Myslela jsem si, že se počasí smiluje a přestane pršet, neb průvodce Slovenskem tvrdil, že Sluneční jezera v Senci jsou známá svým slunečním svitem – slunce tu prý svítí 2 200 hodin ročně… Hm, ani omylem! Lilo velmi intenzivně a já si v duchu představovala, v jaké bahenní lázně se změní výstaviště, kam za pár minut dorazíme.
Ubytovali jsme se v penzionu Labuť – pokoj s ledničkou a prostorným balkónem nám plně vyhovoval.
Kolem poledne jsme se přemístili o pár metrů dále, kde probíhala Celostátní výstava psů. Protože dost pršelo – místy i lilo – travnatý povrch se brzy změnil v blátivé kluziště. Jakákoliv úprava psů naprosto nepřicházela v úvahu a já se radovala, že kelpie není plemeno dlouhosrsté…

obrázek

Výstavní kruhy byly venku, bylo jich jen pár a ne příliš velké. Atmosférou mi to připomínalo Krajské výstavy u nás. Konečně přestalo pršet a sem tam i vykouklo slunce.
Po chvíli hledání jsem našla náš ring, pozdravila jsem se s Radkou, kelpí bráškové Benji a Cecil si ukázali své krásné zuby a začalo vystavování, které ovšem rychle skončilo, neb přihlášené kelpie byly jen 3. Snažila jsem se běhat dle rad Gerarda O’Shea, které jsem pochytila na semináři o vystavování, ale na rozbahněném trávníku to opravdu nešlo. Víc jsem dávala pozor, abych někde neuklouzla, než abych se věnovala handlerství…
Rozhodčí Andráš Polgár byl velmi příjemný a pečlivý, napsal nám krásný posudek a ve své třídě Benjamín získal výbornou 2, reservního CACe a zbylo nám téměř celé odpoledne na prohlídku městečka Senec.

další fotografie z výstavy

Senec – Wartberg: Strážný vrch nebo také Matoušova země

Historický vývoj tohoto města začal ve 13. století, první písemné zmínky jsou v listině bratislavského hraběte Rolanda. Současný název Senec vychází ze starších pojmenování Zemch, Szempc, Wartberg. Město je známé jako turistické letní centrum.
Nejvíce mě zaujala synagoga v secesním slohu s orientálními prvky. V r. 1930 tvořilo židovské obyvatelstvo čtvrtinu celkové počtu obyvatel v Senci. Škoda, že synagoga je dnes zchátralá a opuštěná a neslouží už původnímu účelu.

obrázek

další fotografie ze Sence

5. 6. 2010 – Mezinárodní výstava psů v Nitře

Druhý den jsme vstávali velmi brzy ráno a z autobusového nádraží jsme se busem přemístili do Nitry. Za 40 minut jsme byli na místě a MHD nás dopravila k výstavišti. Výstaviště bylo kryté, prostorné a kolem kruhů bylo i dost místa.
V kruhu se opakovalo téměř vše, co v Senci: Benjamín s Cecilem dělali reklamu na zuby, handlerky kroutily očima, rozhodčí psala posudky… a diváci netleskali… Benjamín opět zabodoval: výborný 2, res. CAC, res. CACIB.

další fotografie z výstavy

Po pokusu nafotit 3 kelpie jsme dokonce i stihly vyměnit si pár informací mezi sebou a naše pohodové toulky Slovenskem tímto skončily.
Z výstaviště jsme se vydali zpět na autobusové nádraží a vůbec jsme netušili, co nás čeká.
Horor začíná.

obrázek

Vybavena zjištěnými spoji z internetu jsem si to namířila přímo na vyznačené nástupiště. Ale podle jízdního řádu odtud nic do Sence nejelo. V informacích nikdo nebyl, chtě-nechtě, vydali jsme se na okružní chůzi po nástupištích, abych zjistila, co, kdy a odkud jede. Byl to úctyhodný výkon, neb čas tlačil, adrenalin stoupal a můj pes začínal být unavený a odmítal se mnou jít.
Když jsme konečně našli spojení a vlezli do autobusu, řidič nevraživě řekl: „Psa neberu!“
Byl to pro mě šok. Začala jsem tedy řidiče přemlouvat (pamětliva rady mé babičky: Líná huba, holé neštěstí), že není jiná možnost a po dlouhé době se mi ho podařilo přesvědčit, protože nakonec s naštvanou rezignací shrábnul 5 eur a mohli jsme si jít sednout.
Sotva jsem rozdýchala první šok, přišel hned druhý… S hrůzou jsem zjistila, že autobus nabral jiný směr. Z hlavy se mi začalo kouřit: Jedeme dobře? V tomto případě neplatí přísloví: Co oči nevidí, to srdce nebolí… Hlava mi šrotovala, mozek vynechával a myšlenky skládaly různé hororové scény: Rozuměl mi řidič dobře? Žádnou jízdenku mi totiž nedal, jak byl naštvaný… Autobus mezitím zastavil a řičič do mikrofonu řekl: „Sereď.“ Hrklo ve mně jako ve starých pendlovkách! Snad si nemyslí, že tu vystupujeme… Řidič však lhostejně zavřel dveře a jelo se dál.
Po pár kilometrech vidím ceduli Senica. To už jsem měla žaludek až v krku a pokoušely se o mne mdloby. Autobus se po delší chvíli vřítil do Trnavy – nepamatuji si, že bychom skrz ní ráno jeli!
Náhle jsem si uvědomila, že jedeme do Bratislavy. No bezva. Miluji sice cestování a dobrodružství, ale toto bylo něco jiného… Představa, že s Benjamínem budu spát někde na nádraží, mě děsila…
Mezi nastupujícími byl mladý kluk a měl psa. Začalo mi tlouct srdce jako o závod. Vezme ho nebo vyhodí nakonec i nás?
Kluk byl v komunikaci mnohem zběhlejší a začal působit na city šoféra: „Udělejte přeci dobrý skutek, nemám jinou možnost, mnoho spojů kvůli povodním zrušili…“
Řidič byl naštvaný ještě víc a skrz zuby procedil: „Nejsem zoologická zahrada!“ a pustil ho dál.
Benjamín se vzbudil a zavětřil. Tiše jsem doufala, že na sebe nezaštěkají… Únava udělala své, Benji opět upadl do říše snů.

Autobus se rozjel a po pár minutách jsme vjížděli do malého městečka. Konečně Senec!
Rychle jsme vystoupili. I když se mi klepaly nohy jako při zemětřesení, spadl mi kámen ze srdce – tu ránu museli slyšet až v ČR.
Začala jsem se těšit, jak se na pokoji osprchuji a budeme slastně odpočívat po náročném dni… Po chvilce jsme byli u penzionu. Zamčené dveře mě vrátily zpět do reality. Co teď? Telefon jsem si nechala na pokoji, recepční na zvonek nereagovala, nikde nikdo.
Nu, snad si jen na chvíli někam odskočila a brzy se vrátí. Sedla jsem si tedy na schody, Benjamín si ustlal pod keřem a čekali jsme. Nikdo nepřicházel. Přehoupla se hodina a já začínala vše vidět černě. Kam mám jít? Co mám dělat?
Sebrala jsem poslední síly, nařídila Benjamínovi, aby mi pohlídal batoh a se špetkou naděje jsem se vydala do vedlejšího hotelu, aby mi poradili, co mám dělat.
Ó jaká radost, když jsem zjistila, že recepční je zde přítomna! Věřte – neveřte: Z těch padajících kamenů ze srdce bych si už mohla postavit skalku…
Recepční se mi omlouvala, myslela si, že už všichni hosté odjeli a že už na penzionu nikdo není, proto vše zamkla a odešla… Omluvu jsem přijala, protože vidina koupele, jídla a postele přehlušila vše ostatní.
Po nezbytné regeneraci jsme se vydali ke Slunečnímu jezeru na pláž. Zde se už žádné mimořádky nekonaly.

obrázek

Slovenské Tahiti nebo-li areál Slunečních jezer se dělí na dvě části: Severní a Jižní. Vznik jezer souvisí s intenzívním bagrováním štěrku od roku 1845, který zde těžila uherská stavební železniční správa za účelem stavby železnice Bratislava – Galanta. Bagrováním vzniklo pět samostatných jezer, později spojených v jeden celek. Možnost využít jezero, tzv. „Bager“ jako přírodní koupaliště využila roku 1919 Slovenská Beseda v Senci a ve spolupráci s 59. Sborem Slovenské ligy „Bager“ vyčlenili a ohradili vodní plochu na koupání. Své současné jméno „Slnečné jazerá“ dostala jezera v roce 1960, kdy byla vyhlášena soutěž o nový název.

obrázek

další fotografie ze Slunečného jezera

Vše dopadlo nakonec dobře, ale pro případ, že by někdo chtěl cestovat po Slovensku, vytvořila jsem „Příručku“ o tom, jak si zde počínat. Následující informace slouží nejen jako návod na přežití na Slovenku, ale i dokazují, kde pravděpodobně vznikla některá česká přísloví:

  • Není třeba hledat autobusové spojení přes internet, neboť autobusy ve skutečnosti jezdí naprosto jinak. Zde platí: „Kdo hledá, najde!“ dvojnásob.
  • Vyznat se v jízdních řádech vyžaduje velkou dávku trpělivosti a rozumu: Ano, trpělivost růže přináší – v mém případě zjištění možného odjezdu Nitra – Senec.
  • Při nástupu do autobusu nechte psa doma, neboť řidič nemusí psa vzít. Pokud se rozhodnete to risknout, připravte si mnoho argumentů k přesvědčení řidiče, že je velmi výhodné psa vzít… Jak říkávala moje babička: Líná huba, holé neštěstí.
  • Bez peněz, mobilu, jídla a pití nikam nelez.
  • Ubytuj se a nezapomeň recepční/mu dát seznam tvých možných návratů do pokoje, abys nemusel/a zpívat hymnu bezdomovců: Kde domov můj… Přísloví: Všude dobře, doma nejlíp – platí v cizině desetinásobně.
  • Ať se děje cokoliv, nikdy neztrácej hlavu, neboť hlava je akvárium myšlenek. Zde neplatí naše české přísloví: Hlava šedivá a rozum v háji.
  • Kamkoliv přijedeš, přijdeš či přiletíš, zabal si s sebou vytrvalost spojenou s odhodláním, protože to je zbraň, která tě vždy posune na dobrodružné cestě vpřed. Nezapomeň: Život je boj!
Příspěvek byl publikován v rubrice Užitečné info, Výstavy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Výstavy na Slovensku

  1. Pingback: Naše zkušenosti z výstav | Australská kelpie