Seminář metodiky záchranářského výcviku – 2013

Vždycky jsem toužila vyzkoušet si se svými psy záchranařinu. Dříve musel být člověk členem nějaké té záchranné brigády a být nějaký čas čekatelem… což z místa, kde bydlím, by znamenalo dojíždět značnou vzdálenost a byl by to také hluboký zásah do rodinného rozpočtu. Ale když od roku 2013 už toto pravidlo neplatí a na závody, zkoušky či jen trénink může jet vlastně kdokoliv, nezaváhala jsem ani minutku a s přítelem Googlem jsem se snažila hledat nějakou akci.
Podařilo se: IPRK v Praze o Velikonocích pořádal seminář o metodice výcviku a v době, kdy jsem tuto informaci zjistila, byla ještě volná místa. Zbývalo už tedy jen čekat na náš den D.

Díky MHD jsem s kelpísky od hlaváku dorazila na cvičák ve Stromovce za půl hodiny. V 9 hodin to celé vypuklo. Sešlo se nás cca 10. Filip Š. se nám nejdříve představil a potom položil otázku: „Jaký pes je vhodný pro záchranařinu?“
Odpovědi na sebe nedaly dlouho čekat: „Trpělivý, koncentrovaný, motivovatelný, samostatný, se zájmem o práci, měl by mít kondici, nesmí se bát, musí ho to bavit, vyrovnaný, kontaktní…“
Když jsem tak poslouchala názory ostatních, na tváři se mi objevoval úsměv – to všechno moji kelpísci jsou.

Potom následovalo krátké povídání o záchranařině všeobecně s občasným promítnutím videjka pro představu, o čem to asi byla před chvílí řeč.
Po krátké přestávce už Filip začal mluvit o metodice výcviku a poprvé jsem uslyšela záchranářskou hantýrku: ZABÍHAČKA a HLEDAČKA.
Tušila jsem, co by tyto výrazy asi mohly znamenat – určitě ne to, že pes se zaběhne a páníček ho pak pracně hledá. :-)

Zabíhačka

Když už umí pes na povel štěkat a štěká docela dlouho, dá se figurantovi do ruky míček nebo krabička s pamlsky s instrukcí, aby mu to dal po desátém, patnáctém, dvacátem… štěknutí. (Určení konkrétního počtu štěknutí je na místě, protože ne každý dobře porozumí větě: „Nech ho štěkat dlouho.“ Počet štěknutí má být vždy nepravidelné.)
Figurant se potom odejde schovat např. za strom, pes vše sleduje a po povelu k hledání ihned vybíhá. Páníček ale má zůstat na místě, ne hned běžet za psem a také nemá dávat další povely.
Když pes figuranta najde, má z něj neustálým štěkáním vymámit odměnu. Tato metoda, kdy figurant odměňuje psa sám, bez přítomnosti psovoda, psa naučí, že každý člověk sedící či ležící na zemi je držitelem jeho odměny, kterou mu vydá až poté, co na něj bude dostatečně dlouho štěkat. Pokud je odměna vydávána nepravidelně, pes časem začne žít v přesvědčení, že odměnu dostane jen po dlouhodobém štěkání a ani ho nenapadne otáčet se za psovodem, vzdálit se od figurata, přestat štěkat, nechat se vyrušit rozhodčím nebo ztratit zájem o figuranta při příchodu psovoda.

Tyto zabíhačky se mají dělat stále, i když už je pes umí – je to kvůli motivaci. Psovod zná svého psa nejlépe a ví, kdy bude odměna rychlou motivační záležitostí (třeba po dvacátém štěknutí), a kdy naopak procvičí vytrvalost psa ve značení odměnou třeba až po padesátém štěknutí. Psovod tak může psu upravovat délku vyštěkání jak v jednotlivých trénincích tak i v rámci delších časových úseků.
Je důležité neustále střídat místo úkrytu, polohu figuranta, délku vyštěkání, dobu tréninku atd.

Názorně jsme to pak viděli při výcviku Filipova maliňáka, když byl ještě štěnětem – nácvik zabíhačky.

Pokud už pes samostatně a opakovaně zvládá označení nalezených figurantů, učí se nereagovat na příchod psovoda a dalších osob.
Zatímco pes u figuranta štěká, psovod pomalu přichází, nic neříká a zase odejde. Po odchodu figurant odpočte počet dohodnutých štěknutí (zpravidla 10 – 20) a dá psovi odměnu. Pokud pes na příchod psovoda reaguje ohlédnutím, figurant musí zaujmout psa, aby pozornost byla věnována jen jemu popř. odměně, kterou má u sebe.
Pokud už pes zvládá příchod i odchod psovoda bez problémů, začne psovod několikrát obcházet figuranta i psa dokola. Odměna však musí být vydána až po odchodu psovoda. Dále do tréninku můžeme zařadit příchod i odchod dalších osob a pes vždy dostane odměnu až po odchodu všech, tj. až když je s figurantem sám. Pes se tak naučí, že příchody či odchody jiných nic neznamenají a nevedou k získání odměny. Pozor na stereotyp.
Při špatně vedeném tréninku, kdy je např. pes odměňován při příchodu psovoda, po krátké době dochází k tomu, že si pes spojí odměnu s příchodem psovoda a přestane štěkat nebo začne přibíhat k psovodovi, protože si myslí, že si tím urychlí vydání odměny.

A protože to je praktický seminář, šli jsme si ven vše vyzkoušet na svých psech.
Nejdříve jsme měli předvést, zda umí náš pes štěkat na povel. To pro kelpíky nebyl naprosto žádný problém, štěkali na mě jako o život! :-)
A taktéž i na Filipa, zvlášť, když měl pro ně v krabičce chutné masíčko… :-)

Čas neúprosně běžel. Polední přestávka přinesla oběd v podobě bramborového salátu s kuřecím řízkem a po 13 hodině začala druhá část semináře.
Opět krátké povídání o záchranařině, kde jsem se mimo jiné i dozvěděla, že nejvíce využívanou praxí jsou plochy a sutiny a naopak nejméně využívaná je vodní záchranařina nebo laviny. Je to logické a mnoho pejskařů laviny a vodu bere jen jako sport a doplněk k plochám a k sutinám. Nu a k opravdovému nasazení musí mít psovod i pes atesty.

Hledačka

Hledačka je logickým pokračováním zabíhačky s tím rozdílem, že pes figuranta nevidí odcházet, v úkrytu ho vidí jen částečně, později už vůbec a učí se reagovat na pach člověka, který je ukrytý např. v komíně, :-) ve skříni, ve sklepě za zavřenými dveřmi apod.
Už je to mnohem náročnější a je třeba mít nějaký výcvikový plán, zpočátku mít zařazené i zabíhačky: např. 3x zabíhačka a jednou hledačka. Úkryty je třeba střídat, využít i sklepy, tmy atd.

Odpoledne jsme si mohli všichni zkusit zabíhačku na krátkou vzdálenost – a ani zde Benjamín s Miyou nezklamali.
V 17 hodin jsem už s kelpíky seděla ve vlaku. Seminář byl zajímavý a nemohu mu nic vytknout, snad jen to, že byl krátký. Počasí nebylo moc příznivé: občas poletoval sníh, občas na nás vykouklo i slunce, ale jinak byla příšerná zima s přízemním mrazíkem – typicky jarní a aprílové počasí… :-)

fotografie ze semináře

První trénink – 6. dubna 2013

Plná inspirace ze semináře jsem se vrhla na trénink zabíhačky.
Benjamínovi ani Miye to nedělalo žádný problém, dokonce si troufnu říci, že je to moc baví… však posuďte sami:

Příspěvek byl publikován v rubrice Víkendovky, Zážitky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.