Návštěva hradu Kost a výlet na Trosky

Hrad Kost

Do Libošovic jsme se dostali snadno: Rychlíkem do Prahy, potom do Mladé Boleslavi a nakonec osobákem. Od vlaku nás cesta dovedla až do městečka. Jakmile jsme minuli ceduli, psi za ohradami se dali do štěkotu, aby uvítali návštěvníky, co tu jsou poprvé.
Libošovice je malinká obec s typickým pozdně gotickým kostelíkem sv. Prokopa. Ubytovali jsme se v penzionu Haltuch, kde nás velmi mile přivítali a co je hlavní: pejsci jim tu nevadí.

obrázek - Penzion

Po zařízení nezbytných formalit jsme vyrazili dobýt hrad Kost. Gotický hrad stojí na pískovcové skále v místě, kde se stýkají tři lesnatá údolí, byl postaven na přelomu 14. – 15. století a je jedním z nejlépe zachovaných středověkých hradů v Čechách.

obrázek - Hrad Kost

Zakoupili jsme vstupenky a čekali na průvodce. Jeho první otázka zněla:
Proč se tento hrad jmenuje Kost?

Povídá se, že za husitských válek se Žižka dostal až ke Kosti. Dlouhý čas jeho vojáci marně útočili na mohutné hradby. Tu si jednooký vojevůdce uvědomil, že silou nic nezmůže. Rozhodl se tedy, že nechá obyvatele Kosti vyhladovět.
Husitské vojsko tedy rozložilo tábor v údolí a zpřísnilo stráže. Číhali na kohokoli, kdo by se chtěl z hradu dostat ven.

Dny plynuly jako voda, až na Kosti zbyla jediná vepřová hlava a soudek vína. Pán hradu si už chystal vystrojit si poslední hostinu, když se v kuchyni mihl vychytralý zbrojnoš. Pošeptal něco kuchtíkovi a ten se vydal za pánem. Ještě toho večera se na Kosti konala velká slavnost, cinkaly nenaplněné poháry a řinčely prázdné talíře, že to bylo slyšet široko daleko. Unavené Žižkovo vojsko jen kroutilo hlavou.

Poslední kapkou byl pro Žižkovy vojáky zdařilý kousek hradního zbrojnoše. Přehodil totiž přes hradby onu poslední vepřovou hlavu a soudek vína. „Dejte si s námi,“ zavolal na husity. „Máme dost na celé měsíce!“

Když se slunko vyneslo nad obzor, mohli vyhladovělí strážci hradu pozorovat Žižkovy vojáky, jak se vydali na ústup. Povídá se, že velký husita nedokázal opustit hrad v pokoře, a proto v hněvu pravil: „Hrad je tvrdý jak kost, a ta patří jen psu!“ Tenkrát prý hrad dostal své jméno a jeho majiteli byla na památku posledního vepřového vsazena do erbu kančí hlava.

Tato pověst je však holý nesmysl? Proč?

Jan Žižka z Trocnova nikdy Kost nedobýval, protože ji přehlédl. Když táhl údolím, spatřil majestátní Trosky a vydal se hned tam. Ale ani ty se mu dobýt nepodařilo.
Kost má své jméno odnepaměti. Její první majitel Beneš z Vartemberka si nechával říkat Benesius di Costi. Přídomek jeho jména znamená něco jako „pevný, tvrdý, kamenný“ nebo „klenutý“. Ve 14. století se většina panských hrádků a tvrzí stavěla ze dřeva. Kost byla výjimkou a ve jméně jí to zůstalo.

obrázek - Hrad Kost

Po vyprávění nás hned zavedl do mučírny, aby nám zde barvitě vylíčil, jak se tenkrát mučilo. Benjamína povídání příliš nebralo a šel si očichat pranýř. Když zjistil, že si s tím hrát nemůže, ulehl pod gilotinou a usnul.
Já jsem se tedy zaposlouchala do povídání a prohlížela si obrázky, které znázorňovaly různé způsoby mučení. Nu což, je přece Velký pátek…

Když jsem poslouchala, jakých různých způsobů používalo středověké „právo“, aby z viníka dostalo přiznání, mrazilo mi v zádech. Asi bych se taky ke všemu hned přiznala. Začínalo se bolestivým svazováním, natahováním, lámáním kostí, pálením těla svící či drcení kostí… br…

Z mučírny jsme šli dál a dozvěděli se, že hrad byl postupně majetkem několika šlechtických rodů. Návštěvníky však zjevně víc zajímaly poštolky, než výklad průvodce (stejně nebyl moc slyšet, poštolek bylo víc a přeřvaly ho).
Hrad Kost je také zajímavý tím, že obrovské pískovcové kvádry mají v sobě četné důlky. Tyto díry nezpůsobily kulky po zbraních, ale velké kleště, pomocí kterých se tyto kvádry vytahovaly nahoru při stavbě.
Po chvíli jsme se tedy posunuli dál, až tam, kde stála kaple. Ta se mi docela líbila a než dorazil zbytek turistů, na chvíli jsem s Béňou usedla do lavic.

Prohlídku zakončila černá kuchyně, která mi byla docela povědomá. Asi jsem ji viděla v některé pohádce. Možná, že ano, na Kosti se prý točila pohádka „S čerty nejsou žerty“.
Zpáteční cesta byla ve znamení přemýšlení a také včasného ulehnutí, protože nás druhý den čekala zkouška ZVOP.

Další fotografie hradu Kost.

Výlet na Trosky

obrázek - Libošovice

Nedělní ráno slibovalo krásný den. Temné stíny noci ustupovaly blížícímu se světlu. Brzy krajinu pohladí první sluneční paprsky. Na trávě a listech stromů se jako diamanty třpytily kapky rosy a po polích se táhly cáry mléčné mlhy.
Kousek za Libošovicemi vystupuje symbol Českého ráje – Trosky – cíl naší dnešní výpravy.

Cesta utíkala poměrně rychle a sem tam byla lemována různými mlčáky (ukazatelé směru), které mě velmi pobavily.

obrázek - cedule
obrázek - cedule obrázek - cedule

Béňa si užíval volnosti a já se zase nechala obletovat myšlenkami, které přicházely v pravidelných intervalech:
Klouzání po povrchu věcí je činnost příjemná a nenáročná, neboť nezdržováním se s detaily a podrobnostmi člověk získává zdánlivý rozhled, protože všechno je krásně jednoduché, jasné a přehledné… žel, ale nepravdivé…
Každý problém má řešení, když jde popsat. Tedy, skoro každý. Neřešitelné problémy jsou ponejvíce ty, které ve skutečnosti existují pouze v mysli. Nemůžu říct, že by byly úplně vymyšlené, vždycky stojí alespoň na trochu reálném základě. Ale pak jsou ponechány fantazii a dopracovány k dokonalosti, tedy do tak patových situací, které by život nikdy nedokázal vymyslet. Tedy většinou.
Šťourání se v maličkostech, pitvání prkotin a kutání v hlubinách pak zase všechno komplikuje a přivádí do života jednu velkou nejistotu a pochybnost. Skutečnost může být vysvobozením, ovšem také nemusí. Je to však otázka, zda oddalování poznání pravdy nebude nakonec u mnohých oblíbeným adrenalinovým sportem.
Najít mezi oběma krajnostmi tu správnou míru dokáže pouze člověk rozumný, duchovní a moudrý.
Tak až ho potkáte, dejte mi vědět, potřebuji se ho zeptat, kde ta míra leží.

obrázek - Trosky

Na strmých čedičových skalách sopečného původu vyrostly dvě věže. Na vyšším vrcholu (60 metrů) věž Panna, která je čtyřboká. Na nižším vrcholu (50 m) pak pětiboká věž Baba. Jádro hradu bylo vesměs dřevěné a tvořily ho paláce. Stavebním materiálem byl převážně čedič, pískovec a dřevo.
Trosky byly znovu objeveny v době romantismu na počátku 19. století. Romantická a tajuplná zřícenina byla stále častěji cílem básníků, spisovatelů, malířů a ctitelů dávné české minulosti.

O Troskách existuje více pověstí, než pravdy. Ale co je jisté, že se jedna věž jmenuje Panna a druhá Baba. Vypráví se pověst, že k těmto názvům věže přišly podle dcery a matky, které se tam prý hádaly.
Na hradě Trosky vládl král celému podhradí a blízkému okolí. Lidem se za jeho vlády vedlo dobře, ale král jednou dostal listinu, že musí odjet pryč na velmi dlouho. Před odjezdem chtěl, aby se jeho žena s dcerou dohodly, která bude po dobu jeho nepřítomnosti vládnout. Ženy se do sebe pustily:
„Jsem krásnější,“ říkala dcera. „Jsem starší a taky moudřejší,“ říkala matka. A tak to šlo dál a dál, dokud se nepohádaly tak, že se každá zavřela do věže. Matka do věže, které se říká „Baba“ a dcera do věže, které se říká „Panna“. Obě věže měly jedno malé okno, , které matka s dcerou využívaly k dalším hádkám. Jednou ale hádky utichly. Jeden muž z podhradí se tam šel podívat a nenašel ani matku, ani dceru. Král se z cesty nevrátil a lid té krajiny začal chudnout.

Jiná pověst zase vypráví:

Je tomu dávno, kdy se kolem dokola se rozkládala jen rovina. V nedaleké vesnici bydlel chudý chalupník, jemuž před rokem zemřela žena a zanechala mu chlapce a děvčátko. Bez ženy se v chaloupce žilo zle, a tak se konečně chalupník rozhodl, že se znovu ožení. Macecha však byla na děti zlá, přetěžovala je prací a ubližovala jim hladem. Jednou je poslala ke studánce pro vodu. Děti nabraly vodu do nádob, postavily je do svěží trávy a začaly sbírat jahody. Pochutnávaly si na nich dlouho, že se jich macecha dočkat nemohla. Několikrát je šla vyhlížet na zápraží, ale vždy se vracela se zlostí do světnice. Nakonec se tak rozhněvala, že vyslovila krutá slova prokletí: „Kéž byste tam zkameněly, vy nezdárné děti!“ Přišel večer a děti se nevracely. Otec právě vedl koně do chléva, když mu macecha vyprávěla, co se stalo. Otec šel děti hledat a spatřil účinek kletby své ženy. U studánky trčela k nebi obrovská skála se dvěma vrcholky. S jedním vyšším; kde stál předtím hošík, a menším nedaleko, kde sbírala jahody jeho sestřička. Tak prý vznikly Trosky.

A Ještě jedna pověst zase říká, že v době, kdy Trosky patřily rodu pánů z Bergova, obývaly věže bába kališnice s vnučkou katoličkou. Ač blízké příbuzné, nemohly se snést pro různost víry a nenáviděly se tak, že se neustále hádaly. Proto se vnučka usadila ve věži na východní straně, babička ve věži západní. Kdykoliv se prý spatřily v oknech, vyčítala bába své vnučce, že zapřela víru svých otců, kdežto vnučka zase nazývala bábu kacířkou. Jejich křik a pláč se ozýval nejen ve dne, ale i v nočním tichu, že si kolemjdoucí zacpávali uši a z míst utíkali.
Dávno leží Trosky v rozvalinách, ale za bouřlivých nocí, kdy se blesky křižují nad krajinou, je prý dosud slyšet z věží pláč a sténání. Proto také nazvali lidé východní a vyšší věž „Pannou“, nižší západní „Bábou“.

Po prohlídce Trosek jsme se šli občerstvit dolů do restaurace. Bylo tam už pár hostů s nejrůznějšími pejsky, Béňovi se však líbil Ron. Jeho páníčci byli laskaví a hovorní lidé, takže jsme si chvilku povídali a fotili… Byli bychom zde zůstali i déle, ale čas nás tlačil, takže jsme se rozloučili a vydali se zpět.

obrázek - Ron

Další fotografie.

Příspěvek byl publikován v rubrice Toulky, Zážitky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.