Co všechno jsme doma měli a máme

V naší rodině byli odjakživa psi. Už moje babička byla chovatelkou krásných slovenských čuvačů. Vždy měla dvě fenky, které se jmenovaly Bessina a Bessy.
Když jsem byla malá, jezdila jsem k babičce na prázdniny a hrála si tam s jejími Bessy/inkami.

obrázek

A právě při jedné cestě do Ústí nad Labem, jsem ve stánku uviděla časopis Pes přítel člověka. Na titulní straně byl krásný černý novofundlanský pes a můj taťka mi ho koupil, i když jsem ještě neuměla číst. Od té doby naše rodina tento časopis začala odebírat a v tento den jsem se také stala vášnivou sběratelkou psích pohlednic, obrázků a fotografií.

obrázek

Chtěla jsem mít doma taky nějakého pejska, ale rodiče mi ho nechtěli dovolit. Místo toho mi pořídili křečky, želvy nebo andulky…

Lidé jsou stejně tvorové velmi zvláštní. Pořídí si psa, aby ho za nějaký čas vyhodili na ulici. Takových pejsků mi bylo vždycky moc líto a začala jsem je vodit domů. Mojí mamce to nevadilo, mnohdy jsme spolu pejska vykoupaly, nakrmily a večer jsem ho zase musela pustit ven, protože se taťka vracel z práce domů a žádné cizí zvíře u nás být nesmělo. Vystřídalo se u nás hodně pejsků. Většinou to byli pouliční voříšci. Pro některé jsem našla nové páníčky, jiní bohužel skončili v útulku. Nejlepší z těchto toulavých psů byla dlouhosrstá kolie, kterou jsem pojmenovala LESAN. Vtrhl do mého života jako uragán a celý ho převrátil naruby.

obrázek

Chtěla jsem si Lesana nechat, protože byl velmi krásný, věrný a inteligentní. Žil u nás téměř tři měsíce. Rodiče mi to však rozmlouvali, protože byl příliš velký na malý panelákový byt. Nakonec jsem tedy pro něho našla nové majitele, kteří Lesana měli na zahradě a mohla jsem si ho chodit půjčovat. Bylo to vlastně nejlepší řešení, Lesan tu byl šťastný, měl mnoho prostoru a věděl, že si ho po škole půjdu vyzvednout a budeme si hrát a podnikat objevné cesty po okolí.
K nám do paneláku se přistěhovala starší paní, která měla německého boxera Arguse. Byl to nádherný rezavý pes s překrásnou maskou, velmi poslušný a miloval topinky. Měl v bytě svůj gauč, na který pustil pouze Lesana, kterého přijal jako za vlastního. Byly to krásné časy. Naše sousedka měla nádhernou sbírku psích pohlednic i výstavních trofejí a ke každé z nich mi vyprávěla spoustu historek… často jsem zapomínala na to, že mám jít domů.
Všechno má svůj čas, jak se říká… Konečně rodičům došlo, že když mi pořídí psa, uvidí mě více doma. Byla tedy svolána rodinná porada a vybíral se malý pes, který by se stal součástí naší rodiny. Rodičům se líbila čivava, mně se však líbila šeltie. Nakonec jsme tedy zamluvili štěndo čivavy (lepší něco než nic… a co kdyby si to rodiče rozmysleli), ale narodily se jen dvě fenky. Smůla. A štěňata šeltie nebyla…
Lesan nečekaně zemřel, ani nevím, kolik mu vlastně bylo let. Zůstalo po něm prázdné místo, i když mi jeho majitelé slíbili, že si pořídí novou kolii… jenže, to už nebude ono.

Na Vánoce roku 1977 nikdy nezapomenu. Jako každý rok jsem se vrhla se svým bratrem ke stromečku, který byl kolem dokola obsypán dárky. Něco tu však byl jinak. Slyšela jsem totiž zoufalé kňučení za stromečkem a vydala jsem se po hlase. A zatímco bráška s odhodlaností buldoka škubal obal ze svého dárku, vytáhla jsem z prázdného terária malou bílou kuličku. Bylo to štěňátko, jehož maminkou byla špiclice a tatínkem jezevčík. Mělo na krku cedulku, pro koho tento dáreček je… Tak k nám konečně přišel malý Lumpík.

Protože jsme nakonec doma měli více psů, vytvořila jsem jim samostatnou stránku. :-)

Osmdesátá léta dvacátého století

Zdárně jsem dokončila školu základní a hurá na střední odbornou do Plzně. Byl to úplně jiný svět než u nás na horách, kde nám skoro lišky dávaly dobrou noc…
První, co mě zaujalo, byla móda. Byla jsem zvyklá nosit to, co mi maminka upletla nebo ušila. Ve větších městech se móda zasekla u kluků na klasických tesilových kalhotách doplněných barevnými košilemi a svetry do véčka; holky oslňovaly posledními výkřiky módy ze zápaďáckých časopisů, které jim ušila jejich zručná příbuzná podle časáku Burda. K povinné výbavě patřily i nevšední účesy, minisukně, bižu, třpytivé oční stíny… a květáky na hlavě. (Tj. pevná trvalá s tisíci kudrlinkami.)
V této době však největším modním TOP byly nepřekonatelné džíny. Kdo je měl, byl „in“. Pravé džíny se daly sehnat v TUZEXU za bony, které prodávali veksláci před obchodem. Takže stačilo jen sehnat bony a mohla jsem si zápaďácké kalhoty pořídit. Spolužáci nosili nejen mrkváče a plísňáky, ale tenkrát velmi oblíbené značkové džíny Levisky. (Obchodník Levi Strauss prý vyrobil první džíny po vzoru námořnických kalhot pro zlatokopa z plachty jeho stanu.) Není divu, že „americké džíny“ u mladých symbolizovaly rebelii vůči socialistickému režimu… Největším módním hitem byly plísňáky, bílé ponožky a černé mokasíny, ale většina mladých se oblékala tak nějak normálně – nosili džíny, flanelovou košili a svetr.
Dalším fenoménem těchto let bylo určité kastování mladých lidí podle hudebního vkusu a stylu oblékání.
První skupinou byli již zmiňovaní veksláci, kteří zakupovali zápaďácké zboží a na diskotékách, které byly jejich druhým domovem, oslňovali stylovým oblečením, koženou bundou, výběrem cigaret i alkoholu.
Naprostým protikladem veksláků byli somráci. Ti fandili rocku, na diskotékách byli většinou v alkoholovém opojení nebo v bezvědomí… Nosili dlouhé vlasy, klasické džíny (ne mrkváče či plísňáky), černé triko a usárnu (plátěná vojenská taška na plynovou masku). Krk jim zdobila ošmirglovaná žiletka (v té době letěl maďarský šperk v podobě malých žiletek na stříbrném řetízku, kdo ji nesehnal, prostě si jen „upravil“ žiletku obyčejnou).
Třídním nepřítelem obou kast byl svazák ztělesňující uniformitu oné doby. Dal se snadno poznat od ostatních, protože jeho oblíbenou barvou byla šedá: šedé tesilky, světle modrošedá košile, trochu tmavší ponožky…
Dalšími poddruhy byli depešáci a metaláci. Depešák byl příznivcem kapely Depeche Mode, nosil černé oblečení a měl výrazně nalíčené oči. Metalák byl odrůdou somráka, který se pouze lišil logy metalových skupin nažehlenými na džínách.

Trendy 80. let mě moc nebraly, vlastnila jsem jen džíny, nějaké ty flanelky a somračku… Toulala jsem se po lesích a znalec Šumavy mi dá jistě za pravdu, že tam jsou krásná místa k toulání… diskotéky mě moc nebavily, není proto divu, že když mi spolužačka nabídla štěně špice, nezaváhala jsem ani minutu a malou bílou kuličku jsem si přivezla domů jako náhradu za Lumpíka. Dick byl neskutečně hravý a vynalézavý. Žel, měla jsem ho jen 14 dní. Rodiče ho věnovali jedné paní, která se cítila opuštěná…

Více o Dickovi. :-)

Hodně jsem byla na rodiče naštvaná, ale to jsem ani v nejmenším netušila, že mi k Vánocům zamluvili stříbrné štěně středního knírače s průkazem původu. A tak u nás začala éra kníračů.

Po narození syna Davida a dvojčat Páyi a Toma u nás našli domov další knírači.

Samozřejmě jsme neměli jen samé psy. Postupně jsme si pořídili 2 kocoury, poskytli jsme přístřeší i ježkům, pakobylkám a strašilkám, fretkám, korelám, vodním želvám…

obrázek

obrázek

Občas jsme i nějaké pejsky hlídali nebo i cvičili… :-)

Dvojčata zřejmě podědila moji chovatelskou vášeň: Tom domů pravidelně přinášel vyhozená koťata, která na nějaký čas u nás bydlela, než jsme jim našli nové majitele.
Nádherné poloangorské kotě Milík odešel sloužit k mojí kamarádce nedaleko Nýrska, koťata Samson, Quido a Dejzy odjela k mojí tetě na Železnou Rudu.
Od sousedů se k nám občas zatoulalo malé bílé kotě Snížek. Byl to obrovský mazel, ale jak už to u bílých koček občas bývá, byl hluchý. Jeho majitelé ho nezodpovědně pouštěli ven samotného i přes upozornění, co by se mohlo stát, když neslyší… Jim to bylo ale jedno a zanedlouho Snížka přejelo auto… :-(
Škoda ho, byl hrozně milý a jeho majitelé si ho vůbec nezasloužili…

obrázek

obrázek

Páya si pořídila první krátkosrsté morče Tajtu. Bylo to šikovné morče, brzy za ní běhal jako pejsek…
Samozřejmě nezůstalo jen u jednoho morčete a přinesla si rozetovou Nikitu… Nu, a zanedlouho jsme měli morčat na rozdávání…
Páya si je všechna brala ven a chodili za ní v řadě jako vojáci… Jednomu kamarádovi se to líbilo a za odměnu Páye přinesl dva králíky, které naučila chodit na vodítku a při venčení morčat i králíků byla přitažlivou atrakcí pro náhodné turisty, kteří vytahovali své foťáky a fotili, až se z nich kouřilo…:-)

obrázek

obrázek

TOM SI PŘINESL MALÉ ŠTĚNĚ SINDY, která se narodila 8. 3. 2008

Malá Sindy byla nádherná, trochu jsem v tom poznala mix s kokršpanělem. Byla u nás jen chvíli, protože patřila Tomášově přítelkyni, škoda…

obrázek

obrázek

Současnost

V roce 2008 se pro nás narodili dva pejsci: kříženec Spike a kelpie Benjamín. Spolu s naším perským kocourem Timem tvoří nerozlučnou trojku.

obrázek

obrázek

Další zvířátka: potkani Nunu a Puškin.

obrázek

obrázek

Rok 2010 se postaral o dva nové přírůstky: kelpinku Miyu a křížence Charlieho.

obrázek

obrázek

obrázek

obrázek

obrázek

obrázek

obrázek

První adventní neděle 2011 se u nás zapsala do dějin: Narodil se Mareček

obrázek

obrázek

Další fotografie Marečka:
listopad 2011 | červen 2012 | prosinec 2012 | leden 2013 |

Kromě malého Marečka má Páya ještě stromovou užovku Oldu. :-)

obrázek

obrázek

1 komentář u Co všechno jsme doma měli a máme

  1. Geraldine napsal:

    Nice blog, keep it going!